Po pěti letech plných covidových a jiných omezení se náš sbor vydal opět do zahraničí. Po dlouhém vybírání jsme zvolili nesoutěžní festival v Crikvenici, jeden z mnoha, který pořádá organizace WOFA. Původně měl jet pouze mládežnický smíšený sbor, ale nakonec jsme se rozhodli, že z ekonomického i pěveckého hlediska bude nejlepší, když se přidá i polovina dospělého sboru a několik nejstarších členů Kameláčku.
Když už jsme měli nacvičené skoro všechny písničky, oznámili nám organizátoři, že festival byl přesunut nejen do jiného města, ale také na jiný termín. Byly to nervy, navíc vázla komunikace s pořadateli, ale nakonec se vše podařilo zařídit a plný autobus zpěváků se na konci srpna vydal do chorvatské Puly.
Po cestě jsme se zastavili ve Slovinsku a navštívili Škocjanské jeskyně. Po dvouhodinové nádherné prohlídce jsme se ze studeného (14 stupňového) podzemního komplexu přesunuli na nedalekou rozpálenou Istrii. Řidič Vašek byl úžasný, na několikátý pokus dokázal zajet až přímo do resortu, kde jsme měli bydlet. Hned po ubytování se všichni „naložili“ do moře a relaxovali po cestě. Kromě koupání a výletu do nedalekého starověkého města Nesactium jsme se pilně připravovali na festivalové koncerty. Při zkouškách jsme navázali zajímavé kontakty s českými a slovenskými soubory, které s námi byly ubytované. S Poláky a dalšími účinkujícími to bylo o poznání horší, jejich nedisciplinovanost se později projevila i na koncertech.
Nejprve jsme zpívali v aréně přímo v hotelovém centru. Ze strany organizátorů to byl doslova propadák, ale my jsme si to užili a měli jsme ze svého výkonu radost. Hlavní festivalový koncert se konal na hlavním náměstí v Pule. Když jsme se po prohlídce tohoto nádherného města dostavili před Augustův chrám, nikde nebylo nic připraveného. Organizátoři dorazili až těsně před pátou, my se zatím rozezpívávali u zdi nádherného chrámu, kde jsme poutali pozornost procházejících turistů. Nakonec jsme jim zazpívali i několik písniček, čímž jsme je nalákali na náš koncert. Ten měl opravdu hezkou atmosféru a dokonce jsme museli přidávat. Takže snad platí heslo „konec dobrý, všechno dobré“. Sbormistr nestačil chválit…..
