V houslové třídě vedle koncertního sálku se shromáždilo téměř třicet mladých umělců. Atmosféra je spíše veselá, nervozitu před nadcházejícím vystoupením se snaží rozptýlit převážně humorem. Přichází malá slečna v krásných šatičkách: „Potřebovala bych jeden program, chci vědět, kdy bude hrát moje sestra na flétnu. Přišla jsem se na ni podívat!“ „Já jsem se přišel podívat, jak moje kamarádka hraje na saxofon!“ volá jiný kluk a hledá si místo, kam by se v sále posadil. Jedna z moderátorek se chvěje trémou: „Musím uvést jednoho autora a mám strach, že to zkazím!“ pak si neustále opakuje jméno Jan Křtitel Vaňhal. Druhá moderátorka, která musela bleskově zaskočit za nemocnou kamarádku, dolaďuje detaily svého moderování a ta třetí se soustředí, aby správně uvedla jména všech účinkujících. Nakonec však trochu zaváhá při názvu jedné skladby. Nevadí – pro příště si ji už bude určitě pamatovat. Koncert je zahájen a na pódiu se střídají klavíristé, flétnisté, zpěváci, saxofonisté, trumpetista, klarinetista, ale i houslista s kontrabasistou, recitátorka a také bicisté. „Ani jsem nevěděla, že máme v zušce nového pana učitele na bicí!“ „Pan učitel je moc fajn, hráli jsme spolu, a protože se nám to povedlo, dali jsme si placáka!“ hrdě vysvětluje jeden mladý bicista. „Ty zpěvačky ale krásně zpívají!“ rozplývají se děvčata v sále. Koncert je u konce, světla v sále pomalu zhasínají a lidé se rozcházejí domů. Někdo je spokojený, jiný trochu méně, každopádně to byl příjemně strávený podvečer. Má-li snad někdo z diváků výhrady, tak ať si to zkusí, jaké je to vystoupit před plným sálem. Ale vypadá to, že jsou snad všichni pozitivně naladěni.
