Snad jako naschvál patřilo čtvrteční lednové ráno k jedněm z nejchladnějších. I přesto všichni v 6:30 dorazili na novoborské autobusové nádraží. Ptáte se kdo – všichni? Přece divadelní nadšenci ze zušky – dramaťáci a jejich kamarádi výtvarníci. Před námi byl výlet do libereckého profesionálního loutkového divadla na představení Hvězdný posel. V autobuse vládla i přes brzkou ranní hodinu veselá nálada a všichni se už nemohli dočkat, co dnes v divadle uvidí.
Autobus nás v pořádku dopravil na liberecké autobusové nádraží, kde jsme udělali první společnou fotografii – nikoho jsme v autobuse nezapomněli!! A pak následovala pěší procházka do Moskevské ulice, kde se divadlo nachází. Cestou jsme minuli Kočičí kavárnu, která nezůstala bez povšimnutí, zájmu se těšily i tramvaje – ty v Boru nejezdí! A my konečně stanuli před divadlem. Následovala další společná fotografie a přepočítání – opět jsme nikoho neztratili!!
Naštěstí se jako kouzelná víla zjevila paní z Naivního divadla a vpustila nás dovnitř, i když bylo ještě docela brzy. Hurá, začínaly nám totiž drkotat zuby zimou. Odložili jsme si v šatně, usadili se na židličkách v divadelním baru, který byl příjemně vytopený a pustili se do svačin od maminek. Mohli jsme si také prohlédnout výstavu obrázků Galiny Miklínové k představení Komáři se ženili.
A už se do divadla hrnuli další nedočkaví diváci. Usedli jsme tedy do třetí řady v hledišti a těšili se, až představení začne. Zazněl gong, světla potemněla a hlášení nás upozornilo, abychom si vypnuli své mobilní telefony a fotoaparáty. Takže fotografie z představení v naší galerii určitě nenajdete.
Příběh vyprávěl o složitém osudu astronoma Galilea Galilei. Postavy ztvárnily marionety, zazněla i pěkná hudba a italské písně. Nechybělo pár typických loutkářských fórků a také magie. Představení trvalo necelou hodinku a hned po něm nás čekala prohlídka celého divadla.
Ještě než se na ni vydáme, uvedu pár bezprostředních postřehů: „Bylo to moc pěkný a hlavně strašidelný!“ „Ten to měl chudák těžký, ten Galileo!“ „Ten kluk, co seděl přede mnou žvýkal žvýkačku a pak ji přilepil na sedačku!“ Tak takové byly bezprostřední dojmy a už tu byly dvě dámy, které byly připraveny provést nás divadlem a zodpovědět všechny naše všetečné dotazy.
Nejdříve jsme navštívili prostory, kde se skladovaly loutky z aktuálních představení, opět jsme se s nimi vyfotili, přepočítali se a byli jsme všichni! Následovala cesta do krejčovny, kde byly dvě moc milé krejčové a dovolily nám vyzkoušet si kostým světlušky, paruky a předvedly, jak kašírují domečky do právě zkoušené inscenace. Následovala návštěva dílen, kde nám pan truhlář předvedl na čem právě pracuje a hlavně se nám věnoval hlavní výtvarník Naivního divadla Kamil Bělohlávek. A teď pozor – přichází tip pro všechny rodiče na víkendový výlet do Liberce – Naivní divadlo pořádá tvořivé dílny pro rodiče s dětmi, řadu věcí, které si zde děti mohou spolu se svými rodiči vyrobit jsme viděli – třeba malé loutkové divadlo, loutky, a je to opravdu paráda. Takže neváhejte navštívit tuto akci – je však třeba vstupenky včas rezervovat!
A už jsme zamířili do zkušebny, kde na nás čekaly připraveny různé loutky a to byl vlastně vrchol celé prohlídky, protože jsme si je mohli osahat, vyzkoušet a zahrát si s nimi. Byly tam marionety, manekýni, maňásci, muppeti, javajky, krosnové loutky a masky – opravdu jsme si to užili!! Ručičky na hodinách se však posouvaly velmi rychlým tempem, a tak jsme museli dál. Po přepočítání jsme zamířili do takové malé výstavní síně, kde byly vystaveny všechny možné loutky z inscenací, které už nejsou na repertoáru – některé by se nám hodily i do našich představení. Škoda, že mezi námi není nějaký fanda řezbář!
Poslední zastávkou byla malá scéna Naivního divadla (blackbox), kde jsme se sešli k závěrečným dotazům. Zazněly otázky typu: „Jak se stát herečkou v Naivním divadle??“ A pak najednou bylo dětí 12 a ne 13!! Jedno zmizelo. Chyběla nám Maruška. Naštěstí ne dlouho. Úplně ji totiž uhranul zvukařsko-osvětlovačský koutek a tiše seděla za pultem a zkoumala. Prima, pravděpodobně budeme mít o jednu herečku méně, zato však v našem dramaťáku posílí technická složka. Zvukařů a osvětlovačů je vždy málo.
Následovalo poděkování, rozloučení a cesta zpátky na autobusové nádraží s malou mezizastávkou na krátké občerstvení v přilehlém nákupním centru. Šťastně jsme dorazili na autobusové nádraží, i když ledovka na chodníku nám to poněkud znesnadňovala. Přepočítali se, Maruška nakonec nezůstala na školení mezi zvukaři a osvětlovači a nalodili se do autobusu. Fotografie ze zpáteční cesty nehledejte, většina z účastníků dřímala, protože je výlet zmohl. Do Nového Boru jsme dorazili na čas a odešli se svými rodiči sdělujíc jim všechny zážitky dnešního dne. A bylo jich opravdu mnoho.
Petra Štefanová
