Dnešní soustředění souboru Crazy flutes se zapíše do dějin – a to nejen hudebních, ale i gastronomických, strašidelných a lehce nevyspalých. Ano, je to tak. Po dlouhém přemlouvání (a pravděpodobně i nenápadném nátlaku v podobě prosebných pohledů) jsem podlehla a oficiálně schválila přespávačku. A tak se dnes naše hudebka proměnila v něco mezi koncertní síní, táborem a strašidelným zámkem.
Odpoledne dorazili žáci vybaveni spacáky, karimatkami, plyšáky a samozřejmě flétnami – protože bez těch by to bylo spíš soustředění přežití než hudební. Už od čtyř hodin jsme pilně cvičili a musím říct, že tempo bylo obdivuhodné. Stihli jsme toho tolik, že by se za to nestyděl ani profesionální orchestr (který by si ale asi dal víc přestávek na kávu).
Na část zkoušky dorazil i náš nadějný bicista Jonáš, který dnes předvedl výkon, při kterém by i metronom začal tleskat. Rytmus držel tak pevně, že by se na něm daly stavět mosty.
Ale přiznejme si – co žáky opravdu láká na přespávačce? Ano, hudba… a hned potom pizza, hostina, karaoke, tanec, ponocování a legendární bojovka.
A ta dnešní? Ta byla opravdu výživná. Vedla ze sborovny až do tajemného sklepení, kde čekal kostlivec (ano, skutečný… no dobře, skoro skutečný), který střežil vajíčka jako poklad nejvyšší hodnoty. Úkolem bylo vajíčko získat a tím dokázat, že účastníci dorazili až na konec. Cestou na ně padali pavouci, lucerny vrhaly děsivé stíny a zněla hudba, která by vyděsila i odvážnější jedince než naše flétnisty.
Strach byl veliký. Někteří účastníci údajně překonali své osobní rekordy v rychlosti přesunu. Ale! Všichni to zvládli. Hrdinové.
Po této psychicky náročné zkušenosti následovala zasloužená odměna – večerní veselí. Karaoke výkony by si zasloužily vlastní koncert (nejlépe někde hodně daleko od poroty), tanec připomínal moderní interpretaci „co tělo dalo“ a energie byla stále na maximu… až do půlnoci.
Večerka byla vyhlášena o půlnoci. Respektive… oficiálně. Realita byla o něco kreativnější.
Ráno pak přišlo klasické překvapení: nikomu se nechtělo vstávat. Překvapivě. Ale zkouška je zkouška – a tak jsme po snídani opět hráli, tentokrát s výrazem „hraju, ale moje duše ještě spí“.
V jedenáct hodin jsme se rozloučili. Unavení, ale nadšení. Plní zážitků, smíchu a lehkého podezření, že některé pavouky si někdo možná odnesl ve spacáku domů.
Bylo to skvělé. Bylo to bláznivé. Bylo to přesně takové, jaké má soustředění Crazy flutes být.
A už teď se těšíme na další!
