Hra na housle, skupinová interpretace
Narodil jsem se v nejkrásnějším městě na světě – v Praze na Vinohradech. Ještě jsem se ani nenarodil a již jsem tajně chodil na koncerty České filharmonie. To jsem byl v maminčině bříšku. Když jsem se potom narodil a trochu vyrostl, s tátou jsme poslouchali nádherné černé dlouhohrající desky s hudbou. Tato společná vášeň nám vydržela až do tatínkova odchodu ze světa… Poslouchám je dodnes. Ono to praskání jehly má něco do sebe. Byla to ovšem maminka, která mě přivedla do hudebky. Zazpíval jsem písničku a vytleskal rytmus a byl přijat. Chtěl jsem hrát po vzoru Ivana Mládka na banjo, jenže to tam neměli, a tak mě přemluvili na housle. Nikdy jsem toho nelitoval. A i když jsem později měl hodně zálib a chodil například šestkrát týdně tancovat, nikdy mě ani ve snu nenapadlo, že bych s houslemi skončil…
Mým životem prošlo mnoho učitelů a opravdu si nemohu stěžovat… Byli to všichni skvělí lidé, kteří mi do života dali nejen lásku k hudbě, ale i životní hodnoty, kterých si dodnes velmi cením. Jeden člověk to ale u mne vyhrává na celé čáře. Paní profesorka Štětinová z Prahy mě ovlivnila natolik, že celou svou práci s dětmi stavím právě na jejích základech. A čeho si cením nejvíce na sobě? Asi práce s dětmi v různých souborech, které jsem si vedl. Věřím totiž, že společně se sejít, zahrát si spolu a zažívat úžasná dobrodružství, je ta nejkrásnější práce na světě…